Název

Moravské Toskánsko, říjen 2021

Popis

Lignit (nejmladší a nejméně karbonizované hnědé uhlí) byl v Šardicích objeven r. 1830. První těžba lignitu probíhala z povrchového ložiska. Těžení v jámě se v té době provádělo pouze ručním nářadím. Po r. 1860 se začalo používat parního stroje, dopravní mechanizace vozíků, těžební klece a čerpání vody výtlačným potrubím. V roce 1891 byl provoz na dole zastaven, šachty byly zaplaveny vodou a opuštěny až do roku 1909. Od uvedeného roku díky sklářské firmě Samuel Reich v Kyjově, byla opět zahájena těžba lignitu a doly přešly do jejího vlastnictví. Od roku 1922 pro nedostatek odbytu, nákladnému odvodňování a drahé dopravě uhlí z dolu do Kyjova, byl důl dalších 17 let pod vodou. V r. 1939 zakoupila šardický důl firma Baťa, a.s. ve Zlíně a téhož roku se začalo z jeho odvodňováním. Provoz pak byl zahájen r. 1940, k dolu byla postavena betonová silnice a postavena dřevěná třídírna uhlí. Tříděné uhlí si odváželi odběratelé sami, drobné uhlí odebírala Sklárna v Kyjově a další průmyslové podniky, případně se auty dováženo na nádraží v Čejči, kde se sypalo do vagónů určených k expedici. Během válečných let byl provoz dolu uzavřen a těžba byla obnovena po skončení války. Lignit začala odebírat hodonínská elektrárna. V letech 1951–1953 proběhla výstavba hornických domků. V dubnu 1958 na povrchovém skladišti vznikl požár, při kterém shořely všechny budovy i s dřevěnou třídírnou a veškerým zařízením. V následujících letech bylo ložisko lignitu nově otevřeno v místech zvaných Sviňská dolina, kde vyrostl moderní areál závodu – Důl Dukla. Bylo vystavěno Ústřední expediční a úpravnické centrum se zásobníky a vlečkou vedoucí do elektrárny v Hodoníně. Důl v této době zaměstnával 557 pracovníků. Těžba se zdárně vyvíjela až do roku 1970, kdy důl postihla živelná katastrofa.
V úterý 9. června 1970 hlásila předpověď oblačno, místy přeháňky a bouřky, teplota kolem 24 stupňů. Na odpolední směnu v dole Dukla sfáralo 110 horníků. Po čtvrté odpolední hodině přišel déšť, který se proměnil v průtrž mračen s krupobitím a silným větrem. Vyprahlá krajina nedokázala tolik vody pojmout a následkem byla blesková povodeň. Potoky se vylily z břehů a dravý tok strhával všechno, co mu stálo v cestě. Voda poškodila telefonní i elektrické vedení a vzala s sebou několik mostů. Koryto Šardického potoka, po většinu roku vyschlého, se během chvilky rozvodnilo do stometrové šířky. Voda místy dosáhla až dvoumetrové hloubky. Malý potůček se změnil v dravou řeku. Průtok přesáhl maximální „velkou vodu“ za posledních 100 let zhruba desetinásobně. Velká voda se přihnala na důl Dukla z kopců od Stavěšic údolím Šardického potoka. Podle zápisu z kroniky obce Šardice, se u dolu Dukla vytvořilo velké jezero neustále živené dravým proudem, který si hledal další cestu. Bohužel ji našel uvnitř dolu. Voda protrhla narušené nadloží v místech nad vydobytými prostorami a pronikla do dolu. Na několika místech vytvořila až 60 metrů hluboké krátery. Vodou a bahnem bylo zaplaveno 32 km důlních chodeb. Pod Šardickým potokem je lignitová sloj uložena v hloubce asi 18 m. V 18:28 hod. dostal důlní dispečer zprávu ligafonem od jednoho z horníků, že se do štoly valí voda a je třeba okamžitá pomoc. Bezprostředně po hlášení bylo spojení s ním přerušeno. Důlní dispečer se pokoušel postupně odvolat všechny osádky horníků, ale po 14 minutách od prvního hlášení povodeň přerušila spojení důlního telefonu. Na povrch vyfáralo jen 76 horníků, v zatopeném dole zůstalo 34 chlapů. V jámovém betonovém teleskopu nebyl vybourán průchod pro únikovou cestu. Uvěznění chlapi neměli jak se dostat ven. Na záchranných pracích se kromě JML Hodonín podílely také záchranné sbory z Prievidze, Ostravy a Polska. Kontakt se zatopenými horníky se už přivolaným záchranářům navázat nepodařilo. Obrovské nánosy bahna komplikovaly záchranné práce, které tak postupovaly pomalu. Během prvních 12 dnů od důlního neštěstí našly záchranné týmy jen sedm horníků, všichni byli po smrti. Smutek zasáhl nejen dvoutisícové Šardice, ale i další obce v okolí, kam se muži nevrátili z práce ke svým rodinám. Když se o necelé dva týdny později konala v nedalekých Dubňanech tryzna za horníky, nebyla ještě těla většiny z nich vyproštěna. Vyprošťování dalších těl trvalo celé léto, poslední utopený horník byl nalezen až 15. října 1970. Oficiálně ale jako by se nic nestalo. V době tuhé totality nechtěli komunisté kazit vidinu světlých zítřků špatnými zprávami. Na důlní tragédii bylo uvaleno informační embargo. Reportáž o havárii směli psát jen prověření soudruzi. Komunistický režim tragédii tajil, protože na ní nesl i částečnou vinu, například nevhodně obhospodařované pozemky v dané lokalitě způsobující erozi půdy, zmiňovaný nedostatek únikových cest v dole apod. Většího připomenutí se tragédie dočkala až po roce 1989, kdy u příležitosti 50. výročí byl odhalen pamětní žulový kámen se jmény všech obětí.
Odstraňování následků katastrofy trvalo zhruba rok. Původního rozsahu těžby se pak dosáhlo až po třech letech. V roce 1988 je uváděno 822 pracovníků dolu, z nichž 241 bylo ze Šardic. Po roce 1989 došlo ke změnám ve vedení dolu. Během roku 1992 se v rámci plánovaného útlumu těžby uhlí jednalo o uzavření dolu. K tomu mělo dojít i přesto, že důl měl nejlepší báňsko-technické podmínky, byl rozfárán a z velké části také odvodněn. Ještě v r. 1992 bylo vytěženo 445.457 tun lignitu. Uhlí mělo nejlepší výhřevnost ze všech dolů v revíru Jihomoravských dolů. Hlavním důvodem k uzavření dolu bylo jeho stáří a obsah 2,5 % síry v těženém uhlí. Pracovníkům byla nabídnuta možnost přechodu na vedlejší doly - důl 1. máj v Dubňanech, důl Mír v Mikulčicích, nebo vzít odstupné a hledat si jiné zaměstnání. Tím byla uzavřena více než 150-letá historie dobývání uhlí na Šardicku. Od ledna 1993 začala likvidace dolu. Práce na Dukle byly ukončeny poslední šichtou 29. prosince 1993.

Nastavení